– Zahraniční filmaři u nás letos utratili nejvíc peněz za posledních 12 let.
– Mimo jiné oceňují mistrovství našich patinérů při vytváření „špinavých košil“ i přesvědčivých kulis.
– Ty byly nyní potřeba ve filmu Gotthard o budování proslulého švýcarského tunelu.
Kulisa Gotthardského tunelu / Autor: Matej Slávik
Píše se rok 1871 a v žulové skalní stěně švýcarského Gotthardského masivu stojí kamenný portál železničního tunelu, z něhož otrhaní, zarostlí dělníci vyvážejí hydraulickým vlakem kamení. Ten tunel budou hloubit deset let, přes dvě stovky z nich zahynou v závalech horniny, průvalech vody a dalších neštěstích, sám hlavní stavitel umře uvnitř tunelu na infarkt, ale po dokončení v roce 1881 se tahle železniční dráha nitrem švýcarského Gotthardského masivu stane nejdelším tunelem na světě. A rekord si udrží čtvrt století.
Ústí švýcarského tunelu rozestavěného před 144 lety se momentálně nachází v jednom kamenolomu kousek od Berouna, kde se v koprodukci tří televizí − německé ZDF, švýcarské SRF a rakouské ORF − natáčí třídílný film Gotthard, který má dramatický příběh budování tohoto velkolepého technického díla podrobně vylíčit. Vysílat se bude příští rok, na počest otevření zbrusu nového,
57 kilometrů dlouhého Gotthardského úpatního tunelu, nejdelšího a nejhlubšího dopravního tunelu na světě, který vede tím samým horským masivem jako jeho předchůdce z devatenáctého století, jen trochu stranou.
Třídílný film s rozpočtem sedm milionů eur sice režíruje Švýcar Urs Egger, který si sem přivezl vlastní spolupracovníky a herce, ale jinak je nejčastějším jazykem na place čeština. Koproducentem je česká společnost Wilma Film, která našla a obstarala tenhle kamenolom a architekta Martina Malého, který postavil repliku tunelu i celé historické dělnické městečko, a dodala desítky lidí − od kvalifikovaných kamerových asistentů po komparz, od ubytování po catering. Odvětví českého filmového průmyslu, které se stará o zahraniční produkce, nyní zažívá boom a celková suma peněz, kterou v Česku utratí filmaři z ciziny, bude letos 4,5 miliardy korun, což je nejvíce od roku 2003.
„Netočí se tady tolik velkých hollywoodských filmů jako za zlatých časů,“ říká mi v jednom z produkčních karavanů na kraji lomu majitel Wilma Film Filip Hering. „Většinou točí v Maďarsku, kam je přetáhly velkorysé finanční pobídky. Ale jejich místo teď pružně zastoupily menší produkce z Evropy. Jezdí sem Němci, Francouzi, Italové a celá Skandinávie.“ A to je oblast, ve které se Filip Hering pohybuje. Specializuje se především na německy mluvící klientelu.
O čtrnáct dní dříve tenhle karavan parkoval v pražských Dejvicích, v dlouhé řadě filmařských vozů, které lemovaly chodníky poblíž prvorepublikové modernistické vily. Německá televize ARD tam natáčela třídílný televizní film Die Dasslers o životě bratří Adolfa a Rudolfa Dasslerových, kteří se v roce 1948 rozhádali a na truc si založili ve stejném městě nedaleko od sebe dvě konkurenční obuvní firmy: Adidas a Puma. Dejvická vila tu hrála jejich dům na konci války, kdy jej obsadili američtí vojáci. Kolemjdoucí je mohl v jednu chvíli vidět v pološeru na zahradě, jak tam stojí, na hlavách helmy, samopaly přes rameno, v rukou umělohmotné vidličky a plastové talířky, a čekají, až na ně dojde řada u stánku, kde kuchař rozdává večeři.
„Místo jednoho hollywoodského velkofilmu, který tu dokázal utratit třeba přes miliardu korun, jako když se tu natáčel druhý díl Letopisů Narnie, sem přijede deset menších evropských produkcí, které tu nechají po sto milionech. Já si troufám tvrdit, že oněch deset projektů dá práci většímu počtu lidí než ten jeden velký,“ domnívá se Filip Hering.
Česko bylo pro filmaře z ciziny od devadesátých let velmi oblíbeným místem, natočil se tu i lecjaký blockbuster, od Mission Impossible po Casino Royale. Jenže v roce 2004 začalo Maďarsko, Rumunsko, Litva a další evropské země lákat filmaře z ciziny systémem finančních pobídek. Nabízeli jim, že část peněz, které u nich utratí, dostanou zpátky.
Podíl z investic, který se má zahraničním investorům vrátit, se lišil stát od státu, někde to bylo 17 % a jinde 30 %. Česko pobídky nezavedlo a jeho obliba u cizích filmařů rychle opadla. Objem peněz, které u nás investovali, spadl z 5,3 miliardy korun v roce 2003 na 1,9 miliardy v roce 2004 a následovala řada hubených let, která trvala až do roku 2010, kdy i Česká republika začala nabízet filmovým společnostem, že jim vrátí až 20 % investovaných peněz.
Na tyhle „vratky“ vyčlenila balík asi 300 milionů korun, což se rychle ukázalo jako nedostačující, a systém měl řadu zádrhelů, nicméně začal fungovat a cizí filmaři se k nám začali vracet. Zvlášť když se celkový rozpočet na pobídky zvedl v roce 2013 na půl miliardy a letos na 800 milionů korun. Dnes je podle lidí z branže poptávka ze strany cizinců tak velká, že ji české společnosti nestíhají naplnit. Co je tu vlastně pro zahraniční filmaře tak atraktivní?
„Důvodů je víc, vedle známého faktu, že je tu v porovnání se Západem pořád ještě levná cena lidské práce. Ale hlavně nabízíme kvalitu, jakou třeba v Německu nebo ve Švýcarsku často vůbec neznají,“ soudí Hering.
Celé znění článku je k dispozici pro předplatitele Archivu HN.