Fichtner, rodák z Buffala ve státě New York, se dosud objevil v řadě televizních seiálů a celovečerních filmů, například Černý jestřáb sestřelen (Black Hawk Down), Crash a Temný rytíř (The Dark Knight). S Czech Film Commission si povídal o tom, jaké to bylo několik let pracovat a žít v Praze.

Americký herec William Fichtner přišel do Prahy kvůli prvním dvěma řadám seriálu Bez hranic (Crossing Lines). Ztvárnil v něm hlavní roli Carla Hickmana, bývalého policisty z New Yorku, který se přidá k evropskému týmu specialistů řešícímu mezinárodní zločiny.

Jak jste se k projektu dostal?

Pracoval jsem na filmu Lone Ranger, když mi zavolal můj agent a povídá: „Chci, aby sis přečetl scénář k jednomu pilotu, co tady mám.“ Napsal ho Ed Bernero, který už předtím dělal na Myšlenkách zločince (Criminal Minds) a byl spolutvůrcem seriálu Třetí hlídka (Third Watch). Scénář byl extrémně dobře napsaný a role se mi moc líbila.

Můj agent mi hned řekl, že seriál by se natáčel v Praze. Byl jsem tu se ženou už před devíti lety a zamilovali jsme si to tu. Nebyla to ale věc, do které jsem se chtěl pustit sám. Nechtěl jsem pracovat a pak dojíždět domů, abych mohl vidět svou ženu a dva syny. Řekl jsem Kymmy: „Půjdu do toho, jen když do toho ty půjdeš se mnou. Buď pojedeme všichni, nebo to nechám být.“ A tak jsme se rozhodli jet.

Co si o Vašem rozhodnutí mysleli přátelé a kolegové? Věděli vůbec, kde Praha je?

Jistě. Je pravda, že Američani toho moc o východní Evropě neví. Slyšel jsem častokrát, jak si Evropané myslí, že Američani necestují po světě. Ale my také žijeme na jiném kontinentě, v obrovské zemi s mnoha pohořími a dvěma oceány. Můžete jet do Kalifornie, sedět za volantem 13 hodin a pořád být v Kalifornii.

O Praze ví čím dál více filmařů. Natáčí se tu víc filmů. Z hlediska filmové produkce tohle místo jde nahoru. Musí. Je to tu nádherné, a když jsou tu filmové pobídky, proč by se do natáčení tady někdo neměl pouštět?

Jaké faktory ovlivnily rozhodnutí natáčet v České republice?

Jsem si jistý, že pobídky jsou zásadním faktorem pro jakoukoli produkci, ale není to jediný důvod. Pro mě je tohle nejkrásnější město Evropy. Je stejně krásné jako Paříž nebo jakákoli jiná města.

Pak jsou tu Barrandovská studia. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Jsou prostě masivní. Také jsme měli to štěstí spolupracovat se Stillking Films. Potkal jsem tam mnoho, mnoho dobrých přátel.

Štáb byl úžasný. Poslyšte, já miluji americké štáby. Jsou neuvěřitelné. Ale české štáby, se kterými jsem pracoval, byly v každém ohledu stejně profesionální jako u mě doma. V Praze je silná pracovní kultura a snaha dotahovat věci do konce.

Dokážete si představit natáčení někde jinde?

Abych pravdu řekl, nejsem si jistý, jestli bych si z jiného evropského města odnesl takové dojmy. Po první řadě mi jeden z výkonných producentů řekl, že vážně uvažují o přesunutí natáčení do Sofie v Bulharsku.

Řekl jsem: „To zní fantasticky. Užijte si to. Dejte mi vědět, jaké to bylo, protože já budu na seriálu dělat dál, jen když se vrátíme do Prahy, ale do Sofie nejedu.“ Tím nijak nechci shazovat Bulharsko, ale v Praze jsem našel s rodinou rytmus, který nám vyhovuje, a nechtěli jsme se stěhovat jinam.

Na jakých lokacích jste natáčeli?

Na Karlově mostě, samozřejmě. To je jako být v jiném světě. Jedna epizoda se odehrávala ve staré bance (bývalá budova ČSOB na Senovážném náměstí). Je to neuvěřitelné. Byli jsme tam celý týden a každý den jsme využili jinou místnost nebo schodiště. Nemohl jsem tomu uvěřit. Řikal jsem, že až skončíme s natáčením, měli by z toho místa udělat muzeum!

Jiná epizoda se zase odehrávala v podzemním systému tunelů (Čistička odpadních vod Bubeneč) nebo na Slapech, jen půl hodiny cesty z Prahy, uprostřed lesů s vysokými skálami, pod nimiž tekla řeka. Byla to nádhera.

Pro jeden díl jsme potřebovali starý stadión, který by byl zpustlý a zarostlý. Lokační nakonec našli přesně to, co Ed potřeboval, na jednom starém stadionu v Brně. Říkali jsme si, že to snad postavili přímo pro nás. Bylo to perfektní.

Ale jedna z mých oblíbených lokací byla opuštěná budova na Praze 9 (ČKD). Staré skladiště. Celé to tam proměnili v interiér kanceláře newyorské policie.

Praha zaskakuje za hodně lokací, ale Ed se soustředil na to, aby se část dějové linky odehrávala v Praze, což bylo opravdu moudré. Praha není místem, které postrádá atmosféru nebo dobré lokace. Během pár minut chůze najdete spoustu různých stylů.

Jaký dojem na vás zanechali čeští filmaři?

Češi jsou skvělí. Měl jsem to štěstí poznat některé z nich před 12 nebo 13 lety v Maroku při natáčení Černého jestřába. Měli jsme stejného architekta a několik dam od kostýmů. Náš český tým kaskadérů přijel na místo a trénoval stejně tvrdě jako my. Než jsme odjeli, byli z nás dobří přátelé.

Našel jsem si tu hodně přátel. Muž, který mě kdysi vyzvedl na letišti, Ondřej, je dnes můj drahý, drahý přítel na celý život. Vídám ho skoro každý den. Tahám ho na strašnou spoustu baseballových zápasů dorostenecké ligy. Můj syn Van je v týmu z Troji. Myslím si, že Ondřej předtím baseball v životě neviděl, ale teď už ano.

Mluvíte o baseballovém týmu Vašeho syna.

Baseballová komunita pro nás byla během pobytu tady třešničkou na dortu. Byl to nejlepší baseballový zážitek, jaký jsem kdy měl. Trenéři i rodiče v našem malém týmu společně obráželi všechny turnaje. V týmu jsou místní děti, co žijí v Tróji, takže jsou to hlavně Češi. Děti mluví trochu anglicky. Van mluví trochu česky. Všichni ale mají jednu společnou řeč: baseball.

Jaké další rituály jste si tu vytvořili?

Poslední dva týdny jsem musel začít chodit častěji do posilovny, protože se loučíme se všemi oblíbenými restauracemi. Mám nejlepšího trenéra na světě v posilovně Cybex v Hiltonu. Vedou to tam Nadja a Sandra a jsou prostě úžasné.

Rád chodím do posilovny pěšky každý den, v dešti, sněhu i vánici. Přejdu most a jdu podél nábřeží až za kotviště lodí. Dělám to tak už dva nebo tři toky. Každé ráno potkávám kapitány lodí, kteří mě neznají, a myslím, že moc neumí  anglicky, ale stejně pozdraví „Dobrý den!“ protože mě vídají každý den.

A restaurace… místní scéna je prostě děsně dobrá. Jsme dobří přátelé s Ladou, vedoucím La Finestra. Šli jsme tam první večer po příjezdu do Prahy. V restauraci Field jsem zase uspořádal narozeninovou oslavu pro mou ženu, je to gastronomický zážitek. A pak je tu Sansho, které je tak dobré. Paul, majitel restaurace, otevřel bar a prodejnu masa Maso a Kobliha. To musíte vyzkoušet.

Alespoň jednou za měsíc se ve čtvrtek sejdeme s našimi přáteli, rodiči z International School of Prague, kam Van chodí, v hospodě James Joyce. Někdy je nás i 30 a dáváme si jejich „sexy curry“ a Plzně. V neděli zase není těžké sehnat tucet Američanů, abychom společně koukli na americký fotbal v Caffrey’s na Staroměstském náměstí. Jejich skvělí barmani nám vždycky přepnou televizi na NFL v momentě, kdy vkročíme dovnitř.

Letenský park je pro mě taky rituál. Chodíme si tam s Vanem zaházet fotbalovým nebo baseballovým míčem. Je tam jedno místo s nejlepším výhledem na Prahu, kde uvidíte, jak se řeka stáčí kolem Starého města se všemi mosty. Je to neuvěřitelné.

Vrátil byste se sem?

Rozhodně. A hlavně kvůli skvělým lidem, které jsem tu poznal a se kterými pracuji. Když děláte daleko od domova, záleží především na lidech, se kterými pracujete, jestli vám zkušenost zpříjemní nebo zničí. Je to rozdíl, když se pohybujete na place a zvukaři, kameramani, kulisáci a vůbec všichni jsou bezchybní. To si s Prahy rozhodně odnesu.

Opravdu doufám, že budu mít šanci se sem vrátit a pracovat tu. To by byl dar.

Sparta do toho!