Český zákon o audiovizi posvětila v srpnu Evropská komise po dlouhých devíti měsících. Vláda poté schválila i statut Státního fondu kinematografie. Na základě toho mohl fond vyhlásit první kolo výzev pro podávání žádostí o podporu domácí filmové tvorby. „Většina filmařů má doma připravený projekt, pro který chtějí žádat, neboť výroba v Česku se na tři čtvrtě roku zastavila,“ říká ředitelka fondu Helena Bezděk Fraňková. E15: Na jaké aktivity lze získat příspěvek na základě aktuální výzvy Státního fondu kinematografie? Týká se to okruhů vývoje scénáře, tedy zajišťování lokací, financování, castingů nebo plánu budoucí výroby. Dále lze podpořit samotnou výrobu filmů, pořádání festivalů, filmové vzdělávání, filmovou distribuci, digitalizaci kin a publikace v oblasti audiovize. E15: Největší podíl z celkové částky 132 milionů korun určené pro letošní rok na podporu jde na výrobu filmů, celkem 82 milionů. Na filmové festivaly to je 21 milionů. Proč takové rozdělení? Výrobci se letos dostali do vakua, kdy tři čtvrtě roku nemohli o peníze žádat (kvůli čekání na notifikaci ze strany Evropské komise – pozn. aut.). Rada fondu dospěla k názoru, že by proto bylo dobré podpořit především výrobu. E15: Dá se předpokládat, že v budoucnu klesne podíl peněz určených na výrobu a stoupne podíl ostatních složek? Nemyslím si úplně, že by rada chtěla nějak moc snižovat podporu výroby. Ta je pro vývoj české kinematografie zásadní. Když nemáte film, tak je vám festival na nic, protože co byste tam promítal, co byste distribuoval, na čem byste vydělával. E15: Proč je letos na podporu kinematografie k dispozici jen 132 milionů korun? V příštích letech to má být 235 milionů. Provozovatelé kabelových a satelitních televizí mají povinnost přispívat až od příštího roku. Letos také komerční televize přispívají dvě procenta podle zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, nikoli v režimu nového zákona o audiovizi. V něm je již podmínka nejen dvě procenta, ale i nejméně 150 milionů korun, což platí až v roce následujícím. Výsledkem je, že televize letos neodvedly 150, ale 127 milionů. Letos poprvé také fond platí svůj vlastní chod, neboť do loňska byl placen ministerstvem kultury, jehož byl předchozí fond součástí. To je dalších 13 milionů korun. Z letošního rozpočtu musel fond rovněž částečně nahrazovat skutečnost, že v roce 2012 neobdržel příjmy z reklamy v České televizi, ale ještě neplatilo ustanovení o dvou procentech z výnosu reklamy v komerčních televizích. Fond tak loni nedostal oněch 150 milionů korun. Na konci loňského roku proto fond rozděloval filmům jednu korunu za účelem symbolické deklarace kvality filmu. Producenti totiž potřebují, když žádají o peníze z evropských programů Média nebo Eurimages, deklaraci, že je národní fond podporuje. A v tomto ohledu je jedno, jestli činí podpora korunu nebo sto tisíc. Dali jsme jim proto korunu s tím, že jim to letos, až přijdou peníze, doplníme, což jsme také částečně udělali. E15: Dvě kategorie nejsou v aktuální výzvě finančně podpořeny vůbec, a to digitalizace starých filmů a boj proti pirátství. Proč? Tyto dva okruhy jsou komplikované. Digitální restaurace filmů je drahá, ze státního rozpočtu na ni nikdy nebyly vyčleněny žádné finanční prostředky. Restauruje se prostřednictvím karlovarského filmového festivalu a nadace České bijáky. Což je záslužné, jsem tomu ráda, ale nemůžeme dělat digitalizaci tempem jeden film ročně (letos to byli Všichni dobří rodáci od Vojtěcha Jasného – pozn. aut.), to by trvalo tisíc let. Jsou filmy, které je třeba digitalizovat co nejdříve. E15: Které například? Máme například celého Trnku, kterého už z technických důvodů nelze promítat. Nebo filmy od Františka Vláčila, které nyní leží v minus dvaceti stupních v Národním filmovém archivu a nejsou technologicky přizpůsobeny pro zpřístupnění v televizi, kině či festivalech. Na digitální restauraci se ale v budoucnu ve fondu určitě dostane. Digitální úprava jednoho filmu stojí od milionu do dvou milionů korun, podle toho, jak je barevný, dlouhý, poškrábaný a tak dále. Cena digitalizace jednoho filmu se tak nedá přesně stanovit, a proto musí fond nalézt strategii. E15: A boj proti pirátství? Co v tomto ohledu vůbec může rada udělat? Rada fondu musí zmapovat, jak případný boj funguje či nefunguje. Máme Českou protipirátskou unii, ale ta je sama také podfinancována, a nemůže proto dělat věci, které by dělat měla. Prakticky funguje tak, že maže nelegální obsah z internetu. Druhá věc je osvěta ať v podobě školních či mimoškolních akcí. Další oblastí by měla být spolupráce s dalšími orgány státní správy, postup vůči subjektům typu Ulož.to a podobným. Rada se snaží vymyslet, jaké projekty, které by mohly napomoci boji s pirátstvím, by mohla podpořit. S pirátstvím se potýká celý svět obecně. Fond musí začít něco dělat, protože české filmy se „kradou“ ještě dříve, než jdou do distribuce a mají premiéru. Producentům to vůbec nepomáhá, protože v momentě, kdy se jim na návštěvnosti nevrátí jejich kapitál a ani nevydělají, nemají peníze na to, aby mohli točit další film. Když s tím něco neuděláme, tak „zhyne“ česká kinematografie, protože producenti nebudou mít za co točit. E15: Diskutabilní otázkou je, zda mají dostávat podporu od fondu i filmy, u kterých lze předpokládat komerční úspěch, například pohádky Zdeňka Trošky, Donšajni Jiřího Menzela či třeba filmy ověřené značky Hřebejk/ /Jarchovský? S radou fondu jsme vedli velmi dlouhou debatu na téma, co má fond podporovat. V době notifikace pak přišel dotaz od Evropské komise: „Co to je kvalitní film?“ Tak už s nadsázkou řečeno víme, že podmnožinou kvalitního filmu je dobrý film a že to poznáte ze scénáře. Velmi jednoduše řečeno máte filmy, které mají sdělení, a filmy, které jsou „jenom“ zábavou. Určitě musíme podporovat projekty, které jsou samy neufinancovatelné a nevznikly by bez podpory fondu. Musí mít samozřejmě onu blíže nedefinovanou kvalitu. Jde o filmy jako například Můj pes Killer, který měl návštěvnost zhruba 800 diváků, ale zase získal v zahraničí asi deset cen včetně ocenění z Rotterdamu, což je velmi prestižní. E15: Spíše jsem myslel podporu českého mainstreamu? Samozřejmě existuje český mainstream, kam patří projekty, které jste uvedl. Otázka, jestli ano či ne, a když, tak kolik, je velmi legitimní. A pak jsou samozřejmě obří projekty, jako například Lidice, u kterých nelze jasně určit, jestli lidé přijdou, nebo ne. Zrovna u Lidic jsme si říkali, že se tváří jako „národní film“ a nikdo na něj nepřijde. Omyl, šli na to všichni, z čehož vyplývá, že český divák takové filmy chce. Ze scénáře, který členům rady přijde v rámci žádosti o podporu, je velmi těžké dospět k názoru: Aha, to bude, či nebude komerční trhák. Záleží, jak to bude natočené, jestli se na to podaří získat dostatek peněz, anebo se bude točit s menším než původně plánovaným rozpočtem a podobně. Nicméně zákon na to myslel a zavedl dva typy dotací. Buď uděluje standardní dotaci, nebo dotaci s podílem na zisku. To znamená, že v momentě, kdy film začne vydělávat, producent začne část peněz fondu vracet. Rada, v níž sedí třináct odborníků, je ve fondu od toho, aby na základě svých znalostí rozpoznala, zda projektu dát standardní dotaci, nebo dotaci s podílem na zisku. Je také velmi důležité uvést, že fond podporuje projekty částečnou dotací, nikoli úplně. E15: Jak lze pomoci tvorbě pohádek? Natočit kostýmní výpravnou pohádku s princeznou a drakem opravdu něco stojí. Navíc pohádku nemůžete financovat product placementem. Princezna nevolá z nokie, nejezdí renaultem a nejí pribiňáky. Politici obecně chtějí, aby vznikaly pohádky a historické filmy. Myslí si, že by bylo dobré natočit Žižku, s čímž souhlasím. Ale Žižka také nejí pribiňák, také nevolá z nokie a také nejezdí renaultem – kde tedy má výrobce vzít 180 milionů? Výroba pohádek je v současné době dost složitá i proto, že klasická pohádka, jak ji známe od Václava Vorlíčka, už nemá diváky. Těmi byli v dětství lidé staří nyní asi jako my. Současné děti ale chtějí Harryho Pottera, což česká klasická pohádka nesplňuje. Takže otázkou je, jakým způsobem se má česká pohádka vyvinout, aby české děti lákala. Do filmu, jako byl animovaný Čtyřlístek ve službách krále, se dal product placement umístit, i když byl tedy velmi patrný. Ale do pohádky typu Nejkrásnější hádanka už product placement neumístíte. Takže pokud chcete po producentu pohádku pro děti, aby se nekoukaly na pokémony, transformery a podobné věci, musíte dát fondu možnost takové projekty financovat. Na to těch 235 milionů korun ročně nestačí. E15: Na filmové pobídky je letos určeno půl miliardy korun, stejně jako pro příští rok. Bude tato částka k dispozici každý rok? U pobídek je to složitější v tom, že jsou (na rozdíl od podpory kinematografie – pozn. red.) přímo úměrně závislé na tom, kolik dostaneme či nedostaneme ze státního rozpočtu. Problém je, že už nyní v srpnu volají zahraniční producenti a ptají se, kolik na pobídky příští rok bude, že by chtěli v květnu přijet. A já nejsem schopna odpovědět, kdy bude částka zaručena a zda bude dostatečná. Chtělo by to mít v zákoně stejně jako u podpory kinematografie zakotveno nějaké procento například vzhledem k rozpočtu ministerstva kultury nebo něco podobného, aby byla zaručena přiměřená jistota. E15: Kolik tuzemský filmový průmysl na pobídky ročně potřebuje? Kapacita českého filmového průmyslu je ve výši 800 milionů korun. Vyšší částku nepotřebuje, je totiž možné vytvořit jenom několik filmových štábů najednou a je třeba počítat s tím, že se točí zahraniční i české filmy zároveň. Při vyšší částce pak dochází k nedostatku štábových profesí. E15: V posledních letech přitom filmových profesí spíše ubylo. Velké „úmrtí“ filmových profesí nastalo v letech 2007 až 2009, kdy v České republice pobídky neexistovaly, ale ve všech okolních státech ano. V Česku se tak natáčelo málo, filmoví profesionálové odcházeli zakládat společnosti do zahraničí. V roce 2010 se to zavedením pobídek zlepšilo. Nyní jsme se tak dostali na podobnou úroveň jako v letech 2003 a 2004. Úrovně velkého boomu v letech 2000 až 2002 jsme ale zatím ještě nedosáhli. E15: Asociace producentů v audiovizi tvrdí, že daňové vratky v rámci filmových pobídek letos nejsou dvacet procent, ale jen sedm. Odpovídá to? Program dříve fungoval způsobem „kdo dříve přijde, ten dříve mele“. Vyvěsili jsme výzvu a žadatelé pak spali ve spacácích u podatelny. A ten, kdo byl první, podal žádost na obří film a zablokoval tím všechny ostatní žadatele, někteří dokonce výzvu ani nezaregistrovali. Zákonem byl nastaven transparentnější systém, kdy výzva visí na webu tři týdny a po celou dobu lze podávat žádosti. Jenže nyní se těch 500 milionů korun rozdělí mezi všechny žadatele, což právě letos udělalo sedm procent. Do letošního roku navíc přesahují projekty z minulého roku a na ně padlo 230 milionů korun. To ubralo novým projektům, které zase ovšem uberou projektům v dalším roce. Nesmí se stát, že by Ridley Scott odjel se sedmi procenty. To si nemůžeme dovolit, protože to by byl konec českého filmového průmyslu. Sedm procent tak budeme saturovat z příjmů příštího roku a budeme to opět před sebou valit jako balvan do doby, než najdeme pochopení pro 800 milionů a ne půl miliardy. E15: A do toho se ještě lze dočíst, že uzavření metra o dvou víkendových nocích kvůli filmové produkci Ridleyho Scotta, snímku Child 44, je špatně a nemělo se to vůbec dovolit. S letošními 500 miliony na pobídky už většina orgánů veřejné správy pochopila, že to má přínos. Národnímu památkovému ústavu výrazně stouply krátkodobé pronájmy z důvodu natáčení na Točníku, v Plasech, na Rabí a nevím kde všude. Ústavu to přinese peníze, které nedostávají ze státního rozpočtu. Přínos evidují i další státní lokace. Stejný případ je metro. Jedna věc je, že se metro dočasně uzavře. V nočních a ranních hodinách o víkendu to není nic tak strastiplného. Producent zajistil náhradní dopravu a zaplatili takovou částku, že dopravní podnik může vyčistit vozy, postavit další výtah pro kočárky a podobně. K občanovi se ale tato informace musí dostat, aby pouze nevnímal své omezení, ale i přínos. Nicméně k přínosu filmového průmyslu se už v diskuzích pod články vyjadřují občané pozitivně. Čtyři miliardy korun mířící jen letos od filmařů do české ekonomiky nejsou zanedbatelné.

Helena Bezděk Fraňková (38) je absolventkou Právnické fakulty Západočeské univerzity. Ve filmovém průmyslu se pohybuje od roku 1997. V letech 2006 až 2012 byla ředitelkou odboru médií a audiovize ministerstva kultury. Je mimo jiné autorkou Programu podpory filmového průmyslu a po obsahové stránce autorkou zákona o audiovizuálních dílech a podpoře kinematografie. Ředitelkou Státního fondu kinematografie je od ledna letošního roku.