Dá se spočítat nebo jinak kvantifikovat, kolik položek jste do filmu použili, ať už vyrobili nebo koupili?
To je těžké určit. Vezměte si svůj byt, kde bydlíte, a spočítejte věci, které tam máte… U filmu nejen že se to celé musí vymyslet a dát koncepčně dohromady, ale každá věc se musí někde najít, přivézt, uskladnit, patinovat, přečalounit. Jsou to tisíce položek… Tomu musí být uzpůsobený i tým, aby se to vůbec dalo zvládnout.
S jakým týmem jste pracovala, kolik lidí v něm bylo?
Měla jsem naprosto skvělý tým, asi vůbec nejlepší, s jakým jsem kdy pracovala. Velmi šikovní lidé s vysokým nasazením, zkušenostmi, bez nich bych to vůbec nezvládla. A to jak výrobu, prezentace, rešerše dobového nábytku, rekvizit, textilií, atd, tak i realizaci. Měla jsem skvělé asistentky – Jitku Šelepovou, Kubu Vlčka, Zuzanku Ježkovou, Adélku Kubínovou, Helenu Liškovou. Měla jsem skvělé kluky nákupčí, kteří díky svým znalostem a kontaktům nejen v České republice, ale i po celé Evropě dokázali sehnat raritní dobové věci. Úžasný byl i celý tým v dílně, malíři, čalouníci, švadlenky, rekvizitáři, truhláři… Tým to byl opravdu velký, kolem čtyřiceti lidí. A další pro nás pracovali externě, těm jsme zadávali věci na výrobu.
Úzce jste spolupracovala s Craigem Lathropem, filmovým architektem, se kterým se dělíte o nominaci na Oscara. Jak jste měli rozdělenou práci, jak se vám spolupracovalo?
Craig byl hlavou celého art departmentu, estetiky a organizace. Nejprve se domluvil s panem režisérem na konceptu každé dekorace, na barevnosti, a podle toho jsme pracovali dál. Konzultovala jsem s ním vždy dekoraci jako takovou, co se týká barev, tapet, koberců, nábytku. To byla moje starost. Dekorace musí podporovat příběh, doplňovat jednotlivé charaktery, proto bylo důležité, abychom zachovali stejnou estetiku jako postavy, které v bytech nebo exteriérech fungovaly. Měli jsme všichni jasný společný jazyk, protože jsme věděli, že musíme být dobově přesní. Bylo toho hodně, ale spolupráce to byla velmi inspirativní a obohacující.
Byla jste na place i při natáčení?
Tam jsem prakticky nebyla, jen na začátek, když jsme odevzdávali dekoraci. Ta už si pak žije svým životem a stará se o ni člověk v pozici stand-by art-director. To je zástupce art-department týmu, který pomáhá přímo na place dotvářet dekorace, když se s věcmi hýbe podle kamery, nebo když vznikají další požadavky navíc… Já osobně ani pan architekt tam nemůžeme být, protože připravujeme další dekorace.
Jak dlouho celá vaše práce na Nosferatu trvala?
Měli jsem asi tři a půl měsíce příprav, a pak natáčení trvalo asi dva měsíce. Vlastně to bylo dost rychlé-vzhledem k výrobám, které vyžadují vždy určitý čas.
Jak dlouho už se téhle práce věnujete?
Minimálně pětadvacet let. Začínala jsem jako stand-by art-director na place, to jsem dělala asi dva roky a byla to dobrá průprava, abych si film „načetla“, jak tomu říkáme. Na place se naučíte spoustu věcí velmi rychle. Pak jsem začala dekorace sama připravovat. Byla jsem taky asistentkou architekta, pak jsem se postupně specializovala na set-decoration. Pro tuto pozici není v překladu přesný český ekvivalent, a když jsem u filmu začínala, tak pozice set dekoratérky u nás vůbec nebyla, přišla až se zahraničními filmy.
Pracujete víc na zahraničních, nebo na českých projektech?
Spíš na zahraničních. Ale nedávno jsem pracovala s Henrichem Borárosem a Agnieszkou Holland na koprodukčním, majoritně českém filmu Franz o Franzi Kafkovi. To bylo velmi zajímavé – byl to taky dobový film, ale úplně jiný svět staré Prahy. Co se týče menších nebo českých projektů, ničemu se nebráním, ale přicházejí ke mně spíš ty zahraniční. Většinou pracuji na středně velkých projektech, sem tam něco většího.
Na jaký film, na kterém jste během svojí kariéry pracovala, ráda vzpomínáte?
Každý projekt byl něčím zajímavý a všechny jsem měla ráda. K těm nejzajímavějším určitě patřila Ledová archa (Snowpiercer), na které jsem pracovala s panem architektem Ondřejem Nekvasilem. Byla to dystopie, která se celá odehrávala ve vlaku, což byla velká výzva. Člověk o tom musí přemýšlet jinak, dovymýšlet něco, co není. Což může být docela komplikované. Naštěstí jsme nebyli tak daleko od současnosti a mohli jsme z ní pořád čerpat. Jen jsme si vymýšleli, co se z těch věcí stane po mnoha letech, když ztratí účel. To bylo strašně zábavné.
Podle čeho si vybíráte projekty? Kdo vás obvykle osloví?
Většinou produkce nebo filmový architekt (production designer). Není to tak, že by člověk měl balíček karet a odhazoval je buď vlevo nebo vpravo, ale většinou to tak nějak hezky vyjde, že mi projekty navazují. Přeci jsem už asi etablovaná v oboru tady v Čechách, takže mi přicházejí hezké projekty. Nemám ambice, že bych chtěla dělat jenom velké projekty nebo se chtěla soustředit jen na některé období. Naopak, já ráda cestuju časem, takže mě těší dělat filmy třeba ze 13., 15. století, z 18. nebo i ze 20. století, to je také zajímavé. Ale teď dělám současnost a taky mě to moc baví. S architektem Marcem Homesem, se kterým pracuju na aktuálním projektu, jsem dělala už Světlo naděje (A Small Light), americký seriál o Anně Frankové, tu dobu mám také ráda. Ale já si něco hezkého najdu v každé době, vždycky je tam něco, co si zamiluju.
Máte nějakou vysněnou dobu, kterou byste chtěla zpracovat, a zatím se na ni nedostalo?
Já už jsem dělala skoro všechno, ale ráda bych si někdy zkusila 70. léta 20. století. Ale jak říkám, ráda se ponořím do jakékoliv doby. Klidně i do budoucnosti, to je myslím velká výzva, protože tam se všechno musí vymyslet.
Pracujete převážně v Česku, nebo vyjíždíte i do zahraničí?
Cestuju docela často s filmy, které se točí u nás, protože některé části se točí v zahraničí, například jsem byla v Rakousku, v Amsterdamu, s Kolem času (Wheel of Time) jsme byli v Maroku. Hodně cestuju kvůli své práci, kdy hledám nábytek v zahraničí, takže jezdím do fundusů v Německu, ve Francii, v Anglii, v Itálii… Ale natáčení celého filmu pouze v zahraničí mě zatím nepotkalo. Bylo to dané i tím, že mám syna a chtěla jsem do jeho osmnáctin zůstat doma. Teď už je plnoletý, takže můžu přijmout i projekt v zahraničí.
Oscarová nominace je velká věc, tak možná teď přijdou nabídky z Hollywoodu…?
To si nejsem úplně jistá... Ale je pravda, že s Craigem máme velmi dobré vztahy a on mi pravidelně volá, když má nějakou nabídku, což je moc milé. Byla by to určitě nenahraditelná zkušenost, pracovat v zahraničí. Tady jsem obklopená lidmi, které znám, trhem, který znám, ale vím, že v každé zemi je to trochu jiné. Musela bych vystoupit ze své komfortní zóny a to je výzva. Což je dobré, člověk by neměl usínat na vavřínech. Měl by vstoupit do neznámých vod a počechrat ty plovoucí písky.
Na co ráda chodíte do kina, jaké máte ráda filmy?
Mám ráda historické filmy a taky horory. Ne žádné střílečky a zabíječky, ale spíš psychologické, nebo které mají v sobě něco nového.
Máte nemoc z povolání, sledujete dekorace a říkáte si – Tohle udělali špatně, nebo Tohle se jim povedlo...?
Bohužel mám. Podle to se pozná film, který mě plně vtáhne do děje, když na tohle přestanu myslet. Ale já jsem tolerantní, protože vím, co ta práce obnáší, a že to není vůbec jednoduché. Mám pochopení a dokážu si přesně představit, že v nějaké scéně něco nestihli, nebo jim došly peníze, nebo něco dělali na poslední chvíli…
A jak se těšíte na Oscary?
Nejdřív jsem se hodně stresovala – jaké si vezmu šaty, vyplnit ESTU, čeká na mě program, který se musí potvrdit, spousta emailů kolem toho… Ale teď už jsem ve fázi, kdy se začínám těšit, že na pár dní vypadnu z tohoto kolotoče a odpočinu si. Pojede tam se mnou i moje asistentka Jitka Šelepová, těším se, že zase uvidím kolegy, které mám ráda, i pana architekta i pana režiséra, což jsou velmi milí lidé.
