15. srpna 2024

Alternativní text obrázku

"Rozvíjet se a dělat to, co jsem si myslel, že nedokážu – to je ten nejlepší pocit na světě"

Rozhovor se skladatelem filmové hudby Mychaelem Dannou 

Držitel Zlatého glóbu a Oskara za Nejlepší původní skladbu k filmu Pí a jeho život a ceny Emmy za Vynikající hudební skladbu pro minisérii Svět bez konce Mychael Danna je ve světě filmové hudby považován za průkopníka v kombinování nezápadních hudebních vlivů s orchestrálním a elektronickým minimalismem. Pracoval například s režiséry Atomem Egoyanem, Angem Lee nebo Terrym Gilliamem. V roce 2021 obdržel Mychael Danna na Curyšském filmovém festivalu Cenu za celoživotní přínos. 

O práci filmového skladatele, tvůrčím procesu a mezinárodní konferenci Composers Summit Prague si s Mychaelem Dannou povídala Jana Arora z Czech Film Commission.

Obrázek mychael-danna-diriguje-na-zahajovacím-koncertě_-by-jan-urbánek.jpg

© Jan Urbánek

Jak si užíváte třetí ročník Composers Summit v Praze?

Dnes máme koncert (v Obecním domě, pozn. red.) s mnoha přáteli skladateli z celého světa, takže je to opravdu zábava. Poslední dva dny jsme v Praze zkoušeli s orchestrem a je to fantastické. Ironií je, že skladatelé tráví většinu času o samotě v místnosti a píší hudbu, takže se většinou setkáváme, jen když přijedeme sem do Prahy nebo na nějaký jiný festival. Když se vrátíme do Los Angeles, mohou být jen pár mil daleko, ale tam se nikdy nevidíme. Setkáváme se tady. Takže vždycky moc rádi jezdíme na hudební kongresy. Je to pro nás dar, a doufáme, že i pro lidi, kterým takto umožníme nahlédnout do zákulisí filmové hudby.

Ano, člověk si představuje, že být skladatelem je osamělá práce, ale tady vidíme, jak skladatelé živě spolupracují, sdílejí nápady a všichni z toho mají prospěch.

To je pravda, vytvořit film vyžaduje úsilí tisíců lidí. Je to umění, které ze všech nejvíc vyžaduje spolupráci, snad kromě architektury. V hudebním oddělení u filmu je obvykle jeden hlavní skladatel, někdy dva. Někdy pracujeme s bratrem jako rovnocenní skladatelé. Ale většinou je jeden hlavní a pak další skladatelé, asistenti, orchestrátoři, je tu orchestr, který může mít i sto lidí. Je tu pěvecký sbor a studioví zvukaři a technici. Takže na hudbě k filmu ve výsledku spolupracujete se stovkami lidí. Ale hlavní tvůrčí práce se nakonec stejně odehrává v místnosti, kde je člověk sám s deadlinem. 

Kolik bývá v týmu dalších skladatelů? 

Záleží na projektu. U menších filmů nemusí být žádný. Pokud skladatel pracuje na třech nebo čtyřech televizních seriálech najednou, pak třeba napíše pouze hlavní téma a na projektu mohou pracovat tři nebo čtyři další skladatelé. Já většinou píšu skoro všechno, takže i když pracuji např. na animovaném filmu od Pixaru, kde je spousta hudby, pak pracujeme s bratrem jako rovnocenní skladatelé a máme k sobě další skladatele, ale my jako hlavní skladatelé napíšeme 80 % nebo více hudby. U menších filmů můžu napsat celou hudbu sám. U většího filmu s těsným deadlinem budu mít více dalších skladatelů, možná dva nebo tři. U televizních seriálů jich může být víc. Pohybuje se to od nuly do pěti. 

S jakým materiálem na filmu pracujete? Je to scénář, nebo nějaké vizuály, nebo obojí? 

To je skvělá otázka. Někdy dostaneme scénář brzy, ale většinou začíná práce, když dostanete hrubý sestřih – řekněme, že jde o film. Když je film hotový, může mít 100 minut, ale hrubý sestřih může mít 150 minut. A pak se dál stříhá, stříhá a stříhá. Rád čtu scénáře, ale scénář je jiná umělecká forma, a nakonec záleží jen na tom, co lidé uvidí. Scénář může fungovat jako začátek diskuzí, ale obraz určuje vše – tón, osvětlení, tempo, podání repliky hercem. Všechny tyto věci ovlivňují náladu a atmosféru filmu, a právě tam žije hudba, v emocionálním základu rozhovoru, situace, dějového oblouku. Hudba žije v té podvědomé části a tu ze scénáře nevyčtete.

Kdo je vaším hlavním kontaktem ve štábu? Je to režisér? Střihač? 

Každý projekt je jiný, a to je to, co dělá tuto práci zábavnou. Nikdy to není stejné, každý projekt je úplně jiný, úplně jiná skupina lidí, jiné pracovní podmínky, jiný pocit. A pak, jako v cirkuse, zase jedete dál. Pro mě je ideální, když pracuji s režisérem. Někdy mají velký vliv střihači. To se mi tolik nelíbí. Někdy mají velký vliv producenti. To bývá komplikované. Nejlepší zkušenost mám s tím, když pracuji s režisérem a je to naše partitura. Není to MOJE hudba – děláme ji společně. Všechno, co vím o psaní hudby k filmům, jsem se naučil od režisérů. Díky nim je to, co dělám, lepší. Na samém vrcholu pyramidy moci je příběh. Příběh je to, co diktuje vše, co se podílí na tvorbě filmu. Když natáčíte v této místnosti, jakou barvu má stůl? Když se máte rozhodnout, jaký použijete stůl, odpověď je v příběhu. A stejné je to i s hudbou. Odpověď na jakoukoli z vašich otázek – jaký nástroj? Je to smutné, je to veselé? Je to rychlé nebo pomalé? Odpověď se skrývá v příběhu. Ale režisér je pak tím, kdo nám ten příběh vypráví. Takže chci od režiséra, aby mi řekl, jak příběh vidí, jaká témata se publiku snaží komunikovat a co k tomu může říct hudba, co neříká samotný příběh. Hudba pomáhá zprostředkovat to, co chce režisér říct. Je to jako posvítit si na děj z jiného úhlu a jinak ho zabarvit. Právě tady to začíná být zajímavé a největší výzvou je najít, kde má ve vyprávění příběhu své místo hudba.  

Obrázek mychael-danna-na-masterclass_by-valeria-semenova.jpg

© Valeria Semenova

Jak skládání hudby k určitému filmu začíná? Kontaktuje vás režisér, nebo se účastníte konkurzu?

Někdy ano. Obvykle, jakmile je film natočen, pokud režisér ještě nemá někoho vyhlédnutého, začne sestavovat filmový materiál a může do něj začít vkládat hudbu z jiných filmů. Řekne si: Tohle funguje docela dobře, kdo to složil? Často se stává, že hudba z vašich jiných filmů upoutá pozornost dalšího filmu, často se obrátí na agenty. Skladatelé mají agenty a ti řeknou: potřebujeme někoho, kdo umí tohle. Co třeba tenhle člověk? Vy jim pošlete nějakou hudbu, možná ji zkusí nasadit do filmu a vidí, jestli to funguje.

Co je pro vás rozhodující, když zvažujete, zda přijmout či nepřijmout práci na filmu? 

Dělal jsem tolik různých věcí, téměř všechny styly nebo žánry. Nedělám horory. To nechávám na Chrisi Youngovi. Ten je teď také tady v Praze. Chci využívat své schopnosti k tomu, abych pomáhal vyprávět zajímavé příběhy, ať už jde o komedii, animaci, drama, tragédii nebo experiment. Pokud může hudba otevřít nové vhledy do příběhu, to je pro mě to nejzajímavější. Nebo pokud je to výzva, něco, co jsem ještě nedělal. Podle toho se rozhoduji. A pokud je režisér někdo, kdo je přemýšlivý a uvažuje koncepčně. Učím se jen od nich. Chci se rozvíjet a dělat zajímavou práci, věci, o kterých jsem si myslel, že nedokážu. To je ta největší zábava, když máte strach. Naučíte se, jak to udělat, a nakonec si řeknete: Nikdy jsem si nemyslel, že to dokážu. To je ten nejlepší pocit na světě.

Jak se liší skládání hudby pro film od skládání hudby pro balet nebo tanec?

Hudbu skládám už od mládí. Chtěl jsem být klavíristou, ale když mi bylo čtrnáct, proletěl jsem oknem a pořezal si ruku. Už jsem nemohl vystupovat, tak jsem začal psát hudbu. Bylo to něco, co mě opravdu naplňovalo. Odmalička jsem chtěl být skladatelem. Ale to, co mě k psaní opravdu přivádí, je příběh. Myslím, že jsem se narodil jako filmový skladatel. Je to způsob, jakým jsem stvořen, můj mozek, mé pocity. Když mám příběh, tak ožívám. Právě jsem napsal koncertní skladbu, ale musel jsem si k ní vytvořit příběh. Takže pro mě je za tím příběh a pravděpodobně se ho nikdo nikdy nedozví, ale je to jediný způsob, jak to můžu dělat. Je to vyprávění příběhu.

Jaké jsou fáze vaší práce? 

U některých filmů je základem téma, u jiných prostředí nebo atmosféra. Pokud píšete hudbu k tematickému filmu, podíváte se s režisérem na film, promluvíte si o příběhu, postavách a pak si řeknete: dobře, pro tento koncept potřebuji téma domova. Může to být postava, koncept nebo myšlenka. Zmapujete si, kam bude téma zasazeno. A pak už víte, že musí různými způsoby fungovat v této scéně, v této scéně a v této scéně. V jedné může být velmi jednoduché, v jiné komplikované; prochází určitým vývojem, obloukem. Začnete psát, abyste našli to, co je tak tajemné. Po všech těch letech nemám tušení, jak to funguje nebo odkud se to bere. 

Odkud se bere hudba?

Netuším. Je to ta nejděsivější, nejzáhadnější a nejdůležitější část procesu, ale snažím se na to nemyslet, protože to prostě musím nechat přijít skrze sebe.

Cítíte, že hudba přichází skrze vás? 

Ta dobrá ano. Ta špatná přichází ze mě. Ty nejlepší skladby ani nemám za své vlastní. Upřímně, necítím se být vlastníkem nejlepších děl, která jsem vytvořil.

A je to děsivé? 

Ano. Je to záhadné. Jako každý přírodní proces, jako když roste květina, rozvíjí se v poupě a pak se otevřou okvětní lístky. Je to magie. Nejlepší je to prostě prožívat a nesnažit se přijít na to, jak to funguje. Můžete vysvětlovat, jak vstřebává živiny a sluneční světlo. O všech těchto věcech můžete přemýšlet, ale když jste sami v místnosti a snažíte se napsat to téma, musíte obejít mozek. Mozek v tu chvíli není váš přítel. 
 
Máte nějakou techniku, kterou používáte?

Musíte se ztratit. Musíte na sebe zapomenout, téměř se vymazat.

Dodržujete při skládání nějaký pravidelný postup?

Prokrastinuji. Čtu. Koncertní skladba, na které jsem teď pracoval, je o Matce Tereze. Přečetl jsem o ní tři knihy. Přečetl jsem všechny její dopisy a svým způsobem je to, jako bych ležel na gauči a četl si, a říkám si: bože, ty jsi líný. Ale ve skutečnosti je to jako plnit studnu. Nejlepší je o tom nepřemýšlet – prostě to do sebe nasáváte a pak to najednou cítíte. Je to spíš pocit – hudbu ani tak neslyším, jako spíš vím, jaký chci, aby ve mně vyvolala pocit. Vím, jaká je v téhle scéně, téhle scéně a téhle scéně základní emoce. To je něco, v čem si myslím, že jsem dobrý. Takže teď musím najít hudbu, která ve mně takový pocit vyvolá.  

Obrázek mychael-danna-v-sleduje-laureates-night_by-jan-urbánek.jpg

© Jan Urbánek

Sednete si ke klavíru, nebo píšete?

Používám oba způsoby. Někdy si vezmu konkrétní nástroj, začnu rytmem. Jde o to najít něco, co ve vás vyvolá emoce, které příběh potřebuje.

Kolik obvykle napíšete verzí, než je práce hotová?

Mnoho. Je mi trapné přiznat, jak tvrdě musím pracovat. Je směšné, jak dlouho to trvá. Existuje jednoduchá rovnice: čím déle pracuji, tím je to lepší. Kéž by to tak nebylo. Žádná zkratka neexistuje.

Jak dlouho to obvykle trvá? Záleží na tom, v jaké fázi do spolupráce vstupujete, že?

Přesně tak. Stává se, že původně najatého skladatele vyhodí, také jsem byl vyhozen. Když mě pak osloví, mám na práci třeba jen tři týdny, což je krátká doba. U animovaného filmu mám někdy rok, protože film je nejdřív postavený jako audio hra. Nahrají se hlasy, a pak se podle nich animuje. Takže nejdřív vidím film, který je jen náčrtem postav, slyším hlasy a nic se nehýbe. Je to jako rozhlasová hra. Když se postavy rozpohybují, příběh to většinou nezmění. Ten je hotový a timing se nemění, takže na skládání hudby k animovanému filmu mohu mít třeba rok.

Pracujete také na dokumentárních filmech?

Ano. Rád se na ně dívám, ale nerad k nim skládám hudbu. Nevím proč. Ještě jsem si žádný pořádně neužil. Ale možná se mi to někdy podaří.

Odkud čerpáte inspiraci? 

Hudbu miluji odmalička, ale o filmovou hudbu jsem se nikdy příliš nezajímal. Vlastně jsem ji neměl rád. Studoval jsem na univerzitě v Torontu a tam jsem začal spolupracovat s divadlem. Jeden z režisérů se stal filmovým režisérem a řekl, že točí film. Byla to úplná náhoda. Ve filmové hudbě nemám žádné vzory. Když jsem byl naposledy v Praze, šel jsem do divadla, kde Mozart dirigoval Dona Giovanniho (do Stavovského divadla, pozn. red.). To pro mě bylo velmi významné. Mám vzory mezi skladateli klasické hudby. 

S kterým režisérem spolupracujete nejraději a proč?

Úplně prvním režisérem, s kterým jsem pracoval a kterého jsem potkal na vysoké škole v divadle, je Atom Egoyan. A pracujeme spolu už 35 let. Od něj jsem se naučil všechno. Je to velmi přemýšlivý a koncepční režisér, umí jít do hloubky, jeho příběhy jsou komplexní a propracované. Nikdo není lepší. Pak jsem měl to štěstí, že jsem pracoval s režiséry, kteří jsou ze stejného těsta, jako Ang Lee a Bennett Miller. Dnes diriguji hudbu k filmu Moneyball, na kterém jsem pracoval s Bennettem.  

Podělil byste se o radu se skladateli, kteří chtějí skládat filmovou hudbu? 

Mladým skladatelům říkám, můžete vzhlížet k druhým a učit se od nich, ale nesnažte se být jako oni. Musíte být skutečně věrní sami sobě. Mám pocit, že diváci poznají, když je něco autentické a vychází to skutečně ze zdroje, na rozdíl od pózování, předstírání nebo napodobování někoho jiného. I když v této branži se po vás často chce, abyste napodobovali to či ono, ale stále to musíte dělat s vědomím toho, kým jste. Pro mě je nejdůležitější zjistit, kdo jste uvnitř. Příběh je vyprávěn také skrze vás a cokoli, co vás dělá jedinečnými – to nejsou slabiny – to jsou vaše silné stránky, to je to, co lidi zajímá. To je to, po čem v umění toužíme: váš úhel pohledu. Všechno, co jste se naučili, co jste překonali, vaši bolest, to všechno. To je to, co chci vědět. Nechci něco obecného, něco, z čeho je vytěsněna veškerá realita. Ale když jste studentem, je to těžké, protože to je v podstatě to, co školy dělají, snaží se vás všechny srovnat do jedné řady. Ale to je v pořádku. Učí vás dovednostem a učí vás pracovat s ostatními lidmi, ale nakonec stejně musíte vyjadřovat to, kým jste uvnitř.    

Na Composers Summit v Praze jste již podruhé, že? 

Ano, mám to tu rád. Je to nejlepší místo pro sbližování s přáteli. Jen ostatní skladatelé vědí, čím si procházíte. Takové porozumění od nikoho jiného nezískáte. Hodně se sbližujeme, je zábavné být tu jako skupina a mít tu mladší skladatele, s kterými se můžeme podělit o to, co jsme se naučili. Samozřejmě svět je každý den nový. Způsob, jakým jsem budoval svou kariéru, je historií. Ale je možné se poučit a aplikovat to na to, jak se věci mají teď. Milujeme to tady, kongres je fantastický a sál (Smetanova síň v Obecním domě, pozn. red.), kde dirigujeme koncert, je neuvěřitelný, takže je radost tady být. 

Obrázek mychael-danna-koncert_by-jan-urbánek.jpg

© Jan Urbánek

Štítky